Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krásno – důl, rozhledna, zvonice

 

 

První zmínkou o Krásně je kronika anglického kronikáře Bartholomea Angelica z roku 1241, kde autor pochvalně zmiňuje kvalitu českých rýžovišť v Krásně a Krupce, která byla údajně odkryta anglickými prospektory. I když jde o údaj historicky nepodložený (vychází z toho, že až do exploatace těžby na Huberu byla největší dobývaná světová ložiska v anglickém Cornwallu), avšak vznik je datován po roce 1341 za Borešů z Rýzmburka v souvislosti s těžbou cínu. Ve starých českých pramenech najdeme pojmenování Ssenffeld, v novějších Krásno nad Lesy a v nedávné době Krásno nad Teplou, v latinských a německých pramenech pak Sonefeld, Schonfelt, Schonfeld, Schönenfeld, Ssynfeld, Schonnffeltt, Schönfeld.

 

 

V roce 1355 bylo Krásno povýšeno na městečko a byly mu uděleny horní svobody a práva pro doly a rýžoviště cínu. Za Pluhů (případně Pflugů) z Rabštejna v roce 1529 se stalo horním městem, zatím stále ještě poddanským. Stejně jako v Horním Slavkově se v Krásně nacházely přední cínové doly v Evropě.  V roce 1547 byly Rabštejnům cínové doly zkonfiskovány za jejich odboj. Král Ferdinand I. povýšil majestátem 1. září 1547 město na královské a horní město a zároveň mu udělil městský znak. Již koncem 16. století město zažívá první pokles produkce cínu a přestože zaznamenala ještě několik vzrůstů, nastává v 19. století úpadek cínařství a rozvoj výroby porcelánu.

 

 

V roce 1848 při požáru města shořely s většinou města i veškeré památky, včetně kostela Sv. KateřinyPo roce 1945, po odsunu německého obyvatelstva, nástupu komunismu a dočasném uzavření Slavkovského lesa kvůli zřízení vojenského prostoru přišla další devastace obce. Počet obyvatel poklesl na čtvrtinu a počet domů na třetinu předválečného stavu. Ve 20. století se zde těžily kromě cínových i wolframové a uranové rudy a živce.

 

 

Město se může chlubit hornickým muzeem, které je součástí Krajského muzea Karlovarského kraje. Krásenské muzeum je situováno na místě historického cínového dolu Vilém založeném na žilném systému Gellnauer, který byl s řadou přerušení činný až do 90. let 20. stol. V areálu dolu Vilém je zachována budova úpravny, objekt dílen, těžní věž a těžní budova, strojovna, vrátnice a stavba jedné z nejstarších trafostanic na našem území. Hlavní budova muzea, rekonstruovaná v letech 1994 – 1998, sloužila v 18. a v 19. století jako úpravna cínových rud.